VYPRAVOVÁNÍ

Šesťáci, jste šikovní. Podařilo se vám napsat napsat plno zajímavých vypravování a mnozí jste se vůbec nebáli používat přímou řeč a zvolací věty, přirovnání, nadsázku i další vhodné jazykové prostředky. 

Jedno vypravování dokonce bylo o mém pádu z kola a zranění, které jsem si způsobila. Ale zveřejňuji důležitější vypravování - sedmdesát pět let staré vzpomínky na válku, jak je sepsala Markéta L.

Vzpomínky prababičky na 2. světovou válku

                 Prababička Jiřinka mi často vypráví, co prožila ve válce v mém věku. Jedena z událostí se odehrála takto: byli jsme schovaní v domě a okna jsme měli zakryté slámou a hnojem, nesměli jsme vycházet z domu, jinak by nás němečtí vojáci postříleli. Mám na válku hrozné vzpomínky a nechtěla bych ji už nikdy zažít.  Tyto slova babička říká vždy na konci vyprávění.

                 V březnu 1945 byla prababička svědkem hrůzné podívané. Po cestě od Opavské přes Hradčany šel průvod zbídačených vězňů. Byly silné mrazy a tito ubožáci měli jen lehké vězeňské oblečení a na nohou dřeváky. Bylo jich několik stovek, snad i tisíc, ale to přesně neví. Byli tak zesláblí, že se navzájem podpírali. Po obou stranách průvodu šly desítky německých hlídek s puškami a samopaly a vězně křikem pobízeli k rychlejší chůzi. Tento pochod smrti uzavíral dvoukolák tažený vězni a na něm leželo plno mrtvol lidí, kteří tyto strašné útrapy nepřežili.

Ráno 26. dubna 1945 kdy k nám do domu přišli unavení a zdecimovaní němečtí vojáci, často ještě kluci. Vyklidili přízemí, na zem naházeli slámu a únavou okamžitě usnuli. Následující den psychicky zdeptaní, uplakaní odešli a někteří volali se slzami v očích: ,,Mámo, mámo,¨ a objímali moji babičku. V ten den se začalo bombardovat, všude vybuchovaly pumy, hořelo několik domů. Lidé se ukrývali ve sklepě. Po bombardování přišli první sovětští průzkumníci. Další vojáci Rudé armády přišli do Poruby 28. dubna. Dlouho se nezdrželi a pokračovali směrem do Svinova. Bylo na nich vidět, že jsou unavení a vyčerpaní.

Další vzpomínky napsal RB

                                               Můj praděda Emerich Prausek se narodil v roce 1904 do rodiny jednoho z největších statkářů v Polance. Celý život prožil v Polance a zemřel v roce 1994, takže ho znám jen z vyprávění. V naší rodině se z jeho života traduje hodně různých historek a můj strejda si hodně z nich pamatuje. Poprosil jsem ho, aby mi s úkolem pomohl.

V době 2. sv. války bylo přísně zakázáno poslouchat zahraniční rádio, ale praděda byl nadšený radioamatér a poslouchal vysílání z Londýna. Dokonce někteří občané Polanky a rakouští vojáci (naverbovaní do řad německé armády) k němu chodili poslouchat (rádio volá Londýn... bum… bum… bum...). Ale jeho soused pan Z*****k ho udal. Poté si pro něj přijelo gestapo a vyslýchali ho. Zeptali se ho: „Poslouchal jsi londýnské rádio?” „Ne,” odpověděl. Poté s ním mlátili o zeď do té doby, než jim jeho matka Amálie Prausková nedonesla pytel mouky, vajíčka a maso ze statku a Němci ho propustili. Za poslouchání zahraničního rádia mohl jít i do koncentračního tábora.

Po konci 2. sv. války se pan Z*****k prý oběsil na půdě, protože udal desítky lidí z Polanky a okolí. Uvědomil jsem si, v jak těžké době moji předkové žili.